Romská (cikánská) otázka je velmi diskutabilní. Víte, možná je to špatně, ale můj obrázek o cikánech není kladný. Byl bych moc rád, kdyby mohl tento názor změnit, ale cikáni mi k tomu nedávají příležitost, ba naopak svou pověst úspěšně potvrzují. Chtěl bych zmínit několik postřehů ze všedního života. Bohužel často cestuji MHD a tudíž často vyslechnu mnoho konverzací.
Stál jsem na zastávce MHD a čekal na autobus. Vedle mě stála žena, cikánka, se dvěma dětmi – dva kluci, asi 8 a 12 let. Starší z chlapců se své mamince začal pyšně chlubit, že svému spolužáku namlátil a mladší ihned zatónoval. Prý nějakému klukovi vrazil pěstí. Matka buď nereagovala, nebo jsem odpověď neslyšel (což pochybuji vzhledem k hlasitosti celého rozhovoru).
Zrovna se vracím domů a autobus se spíš líně vleče než jede. Na příští zastávce si přisedne partička cikánských dětí asi tak ze šesté třídy základní školy. Jejich příchod doprovází, pro cikány charakteristická, zvuková kulisa doplněná zpěvem (zřejmě pro obveselení spolucestujících). Sedli si vedle mě a začali plánovat jak následující den zatáhnou školu. Během hlučné konverzace jedna dívka ukazovala ven z okénka a říká: „to je ta holka, co sme jí daly do držky, co?“.
Seděl jsem u dveří a vedle mě seděk nějaký mladý muž. Na místě vyhraženém pro kočárky stál dospělý cikán s kočárkem. Tu jízdu nastoupilo až neobvykle mnoho maminek s kočárky. Když se před otevřenými dveřmi objevila maminka s kočárkem, čekalo by se od dvou lidí (oba dospělí muži), že pomůžou s kočárkem. Oba však (sedící běloch i stojící cikán) všechny cestující maminky s kočárky ignorovali. Než jsem se stihl vedle spolusedícího pána dovolit, aby mě pustil, maminka už kočárek po schodech nějak vyvlekla…
